Již od dob Marie Terezie je školní docházka povinností každého dítěte. Avšak základní principy školství se od těchto dob příliš nezměnili, navzdory všemu pokroku, který jsme učinili. Jistě, mění se látka a osnovy podle nejnovějších poznatků, avšak základní princip, jako je sezení v lavici, začátek v osm hodin, délka školních hodin i přestávka, stejně jako způsob, jakým jsou děti učeny, doposud nedoznalo změn. Je však čím dál jasnější, že ke změně bude muset dojít, a to poměrně brzy. Současný školní systém má totiž stále větší problémy, a přestává se hodit do moderní doby. Stále více si také uvědomujeme, jak jím leckdy děti zraňujeme, a že lepších výsledků lze dosáhnout i jinak. K tomu je však potřeba nejprve identifikovat a správně pojmenovat problémy, které naše školství má.

V první řadě je to samozřejmě zkostnatělost. Děti jsou nuceny učit se tu samou látku, postupovat tím samým tempem, a to bez ohledu na to, že každé se učí jinak a má jiné schopnosti. To samozřejmě vede k tomu, že se děti často posmívají těm, kteří vyčnívají – odměňuje se zde totiž průměrnost. Pokud se učíte příliš dobře, nudíte se a ostatní si myslí, že se na ně vytahujete. Pokud příliš pomalu, pak prakticky nemáte šanci na další vzdělání.

Dále je to stále se zhoršující šikana. Jistě, ta není ničím novým, ovšem velmi dlouho se před ní na většině škol zavíraly oči. Důvod byl jednoduchý – žádná škola nechtěla přiznat, že tento problém má, neboť by pak do ní rodiče své děti dávat nechtěly. Bylo tedy jednodušší vše zamést pod koberec. Není tedy divu, že bují stále víc. Rozhodně je potřeba s ní něco dělat. Pak je tu i samotný způsob, jakým je látka učena. V naprosté většině případů jde o prosté memorování či osvojování předem daných návyků. To však zabíjí přirozenou dětskou zvědavost, až nakonec začnou považovat objevování něčeho nového za zlo. A to je škoda. Tak se toho totiž naučí mnohem méně.